Vývoj Karlova mostu

Karlův most je nejstarším mostem v Praze. Základní kámen mostu, původně Pražského či Kamenného a teprve od roku 1870 Karlova, byl položen 9. července 1357 Karlem IV. K práci na novém mostě byl přizván sedmadvacetiletý stavitel Svatovítské katedrály Petr Parléř (*1332 nebo 1333, †13.7.1399), domácí architekt a sochař švábského původu, geniální projektant, který zavedl v chrámových klenbách nové konstrukční principy (síťová klenba) a prvky (visutý svorník).

Zcela dokončen byl most někdy na počátku 15. století. Ale již v roce 1378 kráčel přes ne zcela hotovou stavbu pohřební průvod, provázející Karla IV. na poslední cestě do Pražské katedrály. Parléř založil mezi vltavskými břehy mostní spoj, který byl tak široký, že se na něm daly pořádat i turnaje. Roku 1436 se takovýto turnaj opravdu uskutečnil. Byl pořádán na poctu krále Zikmunda.

Karlův most dosáhl šíře 9,40 metrů. Most Juditin byl přibližně o tři metry užší (6,80 m). Délka Karlova mostu od věže k věži představuje 516 metrů. Most má celkem 16 mostních oblouků a niveleta vozovky nad hladinou dosahuje 13 metrů. Karlův most tedy odolával vysoké vodě mnohem úspěšněji než Juditin.

Karlův most za dávných časů - převzato z http://www.libri.cz/databaze/mosty/pics/3127/289u-Praha-Karluv_b.jpg

Po dostavění Staroměstské mostecké věže a přestavbě věže Malostranské v roce 1411 se stal most skvělým architektonickým dílem, pyšnícím se na obou koncích uměleckou výzdobou věží. Už v době Jiřího z Poděbrad byla podle písemných pramenů výzdoba mostu rozšířena o jezdeckou sochu krále Jiřího. Někde se uvádí, že na mostě byla také socha spravedlnosti, sloup se lvem, boží muka a krucifix. Nic z této gotické výzdoby nepřečkalo 16. století. Jen o sto let déle tu stála socha rytíře s staroměstským znakem, vztyčená kolem roku 1500.

Při stavbě mostu vycházel Petr Parléř nejen z účelnosti mostu jako nejdůležitějšího komunikačního spoje mezi Starým Městem, Malou Stranou a Pražským hradem, ale i z hlediska strategického. Karlův most se stal brzy jedním ze středisek městského života. Obchodovalo se zde, soudilo a také se zde pořádaly turnaje. Most měl i velký vojenský význam. Ale především byl, stejně jako dnes, místem procházek.

Most jako celní bod a rovněž vojenské zařízení umožňoval Staroměstským ovládat levobřežní podhradí. Už ve třicátých letech 15. století zřídilo Staré Město zvláštní mostecký úřad.

Smutnou ozdobu obstaral mostu bělohorský vítěz. Od staroměstských poprav visely na Staroměstské mostecké věži hlavy dvanácti popravených českých pánů, vůdců stavovského povstání.

Na samém konci třicetileté války dokázali Pražané, že mají dost zkušeností s chováním nepřátelských žoldáků ve svém městě, a švédské nájezdník generála Königsmarka, kteří se 26. července 1648 zmocnili Malé Strany a Hradu, nepustili přes most na staroměstskou stranu. Kromě vojenské slávy přineslo obléhání mostu jen škody.

Proměny Karlova mostu v průběhu času

Most prožil vlastně dvě stavební etapy. Vedle časů Petra Parléře, které daly vzniknout mostní konstrukci, vstoupila do dějin mostu i barokní epocha, která korunovala pilíře sledem soch a sousoší. Ty se staly svéráznou a vskutku nevídanou plenérní galerií barokního sochařství. Galerie zůstala ve svém jádru barokní, i když později proniklo na most několik děl devatenáctého století.

Karlův most zdobí ve střední Evropě jedinečný soubor 30 převážně barokních soch a sousoší z přelomu 17. a 18. století, doplněných v 19. století několika novogotickými a klasicistními. Jedno sousoší se dokonce zrodilo i ve 20. století.

Myšlenka sochařské výzdoby, galerie plastik pod širým nebem, je italského původu podle vzoru Andělského mostu v Římě. Na Karlově mostě jsou spojeny dvě složky do jednoho svérázného celku. Spojení přísné gotické architektury s barokními sochami dalo mostu ojedinělý a osobitý charakter.

Při ostřelování z děl Švédové zcela zničili Parléřův mariánský reliéf na věži a i veškerá ostatní výzdoba mostu vzala za své. I po opravě zůstal most po desetiletí prázdný. Jedinou sochařskou výzdobou byl od roku 1657 bronzový krucifix z Hillgerovy drážďanské dílny.

Roku 1683 pak přibyla na most socha Jana Nepomuckého, dlouho předtím, než byl v Římě prohlášen za svatého. Model k jejímu odlití zhotovil s největší pravděpodobností Jan Brokoff, zakladatel pražského sochařského rodu.

V letech 1695 – 1696 vytesal pro most Jan Brokoff ještě kamennou Pietu, přenesenou později k nemocnici Pod Petřínem. Podobně bylo doplňováno více mostů, ale jedinečnost pražského mostu vytváří jeho následující sochařské doplňky jako výsledek akce související s uměleckým přetvářením Prahy v duchu široce založené barokní kultury.

Ani pracné archivní bádání neodhalilo toho, kdo připadl na nápad osadit sochami a sousošími všechny pilíře mostu a kdo řídil toto velkolepé dílo. V prvních desetiletích 18. století objednávali a platili sochařské práce pro Kamenný most instituce, mnišské řády i soukromníci. V letech 1706 – 1714 se na výzdobě mostu podílely nejpřednější pražské sochařské dílny, zastoupené zvučnými jmény. V krátké době, pouhých osm let, tu bylo instalováno celkem 26 plastik od M.B.Brauna, F.M.Brokoffa, M.V.Jäckela, J.O.Mayera, Jeronýma Kohla, Františka Preisse a M.B.Mandla. Most se tak stal významnou galerií i měřítkem pro umění celé střední Evropy. Už v roce 1723 zde bylo zřízeno olejové osvětlení, které bylo roku 1866 nahrazeno plynovým.

Mimo plastik zdobících jednotlivé mostní pilíře se zde nachází ještě další socha. Jde o legendární postavu Bruncvíka, k níž se váže pověst dosti podobná Homérovým eposům. V pověsti se Bruncvík vydal do světa, aby se vrátil s živým lvem, kterého chtěl získat na svůj erb. Nakonec Bruncvík zabije ptáka Noha a pomůže ze smrtelného nebezpečí lvovi. Poté získá zázračný meč, který dokáže sám stínat hlavy. Zázračný meč je prý zazděn do Karlova mostu, aby posloužil sv. Václavovi, který se sem, až bude nejhůř, vydá s blanickými rytíři. Původní socha Bruncvíka (snad z poslední třetiny 15. století) byl ustřelen švédskou kulí a je dodnes uchován v muzejních sbírkách. Novodobou, velmi volně pojatou, kopii vytvořil roku 1884 sochař L.Šimek.

Čas se postupně podepisuje na pískovcových sochařských dílech. Také řada starých vynikajících plastik mizela v hlubinách vody, a proto se postupně na jejich místa dostávají noví, mladší a bohužel méně hodnotní náhradníci. Staré originály se přenášejí do lapidárií, kde jim nehrozí tak rychlá zkáza.

Procházíme-li se dnes po mostě a nepočítáme-li malé hlavičky andělíčků, najdeme na mostě na 75 postav.

Horší období Karlova mostu

Od 14. století do dneška bylo Karlovo dílo několikrát vážně poškozeno. Most, který patřil svými rozměry svého času k nemohutnějším mostním stavbám, byl opakovaně ohrožován povodněmi, a to již dva roky po jeho založení. Velké pohromy postihly most roku 1432, poté v letech 1655m 1784 a zvláště pak v roce 1890, kdy voda podemlela dva pilíře a zřítily se tři mostní oblouky. Katastrofa měla tenkrát takový rozsah, že se zdálo, že most již nelze opravit. Přesto se oprava podařila a most byl opět uveden do provozu koncem roku 1892. Po těchto pohromách byla část barokní plastické výzdoby bohužel zničena nebo tak poškozena, že ji bylo nutné odstranit. Jako první padlo za oběť Platzerovo sousoší sv.Norberta z roku 1765.

Ale nebyly to jen velké vody, které ničily často nejlepší díla Karlova mostu. Na Parléřově stavitelském díle se i bojovalo. Jen při Windischgrätzově ostřelování Prahy bylo zasaženo osm plastik.

Díky tomu, že mnohá díla byla z hlubin Vltavy vylovena a uchovaly se původní rytiny, nebylo problémem reprodukovat barokní originály.

V 19. století doplnili zničené sochy bratři Maxové (Josef a Emanuel) a Josef Kamil Böhm.

Poslední ranou byla pro celistvost původní sochařské výzdoby povodeň v roce 1890., která most protrhla a pohřbila ve vlnách Brokoffova sousoší sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského. Ten se na most vrátil alespoň jako kopie. Mezeru po sv. Ignácovi doplnil v roce 1930 sousoším Cyrila a Metoděje sochař Karel Dvořák.

Na konci ledna 2004 bylo při průzkumu mostních pilířů objeveno zcela náhodně kamenné torzo anděla. Toto torzo byl pozůstatek sousoší sv. Václava mezi dvěma anděly zničené po povodni v roce 1784, které nahradila socha sv. Ludmily. Dvě části tohoto sousoší, světec a levý anděl, byly z vody vyloveny a nacházejí se v Lapidáriu Národního muzea. Toto sousoší je dílem italského sochaře Ottavia Mosta (1659 - 1701).

Když jdeme dnes po Karlově mostě, musí být většina z nás z těchto děl plných historie naprosto unešená, ale je zajímavé si představit, jak asi tato galerie barokní krásy působila na Pražany v době, kdy symbolika sousoší promlouvala k většině chodců.

Karlův most dnes

V dnešní době shledávají odborníci četné poruchy v kamenném zdivu. Objevují se další a další narušení zdiva. Znalci nacházejí vady i v hydroizolačním systému. Dlouhodobá měření totiž prokazují, že v průběhu celoročního cyklu dochází k pohybům ve vrcholu mostní klenby. Zatímco v letních měsících pozorujeme vzepětí mostní klenby, v zimním období dochází naopak k jejímu zploštění.

Stále se zvažuje nezbytnost oprav, které jsou pokaždé velice nákladné a zdlouhavé. Nejrozsáhlejší oprava, a to renovace sochařské výzdoby, úprava dláždění a technická rekonstrukce, byla provedena v posledních letech. Také probíhají stálé proměny plastik, které vyžadují výrobu replik, aby originály zůstaly zachovány ve stálých expozicích muzejního lapidária.


© Anna Hurtová
paticka
© 2006 - 2017 Nasepamatky.cz | Validní: XHTML & CSS | Všechna práva vyhrazena